Měsíček Leden je už velmi starý muž. To jistě omlouvá, že si letos potřeboval trochu více pospat. Sníh nikde, na rybnících téměř žádný led! Asi budeme muset za sněhem trochu cestovat… Kam jinam než na severní pól! Kartonové kostky studily naše ruce, když jsme z nich stavěli v herně iglú. Děti se spontánně halily do dalších a dalších vrstev oblečení. Místnost byla rázem plná Eskymáků. I Eskymáci mají rádi legraci a na sněhu a ledu to krásně klouže. Zjistili jsme, že bruslit lze i bez bruslí! Ale všude dobře, doma nejlépe. Jsme zpět v Plzni a z Kuličky vyrážíme za kulturou. V Muzeu loutek nás čekal program O sněhulácích a loutkách, který dětem nabídl poučení, výtvarné tvoření i hru s nejrůznějšími druhy loutek.
Na začátku února jsme se věnovali ptáčkům, kteří potřebují v zimě naši péči. Chystali jsme jim dobroty, pozorovali je a učili se je rozpoznávat. Při hrách na ptáčky jsme také cvičili sluch a mrštnost. Bohužel chřipkové prázdniny nás pak na týden od sebe odloučili. O to radostněji jsme, jakmile jsme se opět shledali, společně slavili narozeniny předškolačky Máji. V půli února už znatelně přibylo světla. Cítili jsme, že zima ztrácí moc. Očekávání jara je radost. Radost vyjádřená tancem, zpěvem, hraním na nástroje. Je to doba masopustu, a tak jsme si s dětmi usmažili koblihy, vytvořili masky a hráli si na Koblížka, který dokázal utéct všem, jen mazané lišce neunikl. Tančili jsme, zpívali a učili se poznávat nejrůznější nástroje. Vyvrcholením přípravy na masopust byla masopustní slavnost, jež letos proběhla v užším kruhu dětí a průvodců zato s milým hostem, dudačkou Terezou Mackovou, která nám pěkně zahrála k tanci a představila dětem netradiční nástroj.
Možná, že to byl právě pronikavý zvuk tohoto nástroje, který druhého spícího starce, Února, probral ze spánku. A tak nám v předjaří trochu sněhu přece jen napadlo. Bylo ho přesně na jednoho malého sněhuláka, radost dětí byla však mnohonásobně větší.
Sluníčko nakukovalo do oken Kuličky stále zvědavěji. V zahrádkách se probudily sněženky a protahovaly svou štíhlou šíji. Vlády se ujal březen. V době jarních prázdnin jsme si častěji užívali mimoškolkové prostory pracovišť Komenského a Ledecká. Pozorovali jsme a krmili zvířátka v učebně přírodovědy, cvičili svá těla v tělocvičně, tančili v tanečním sále. Na zahradě a procházkách jsme si všímali změn v přírodě. Rozhodli jsme se jaru pomoct odehnat zimu a tak jsme pěli jarní písničky, učili se kouzelná jarní zaříkávadla a představovali si, jak asi vypadá paní Zima. Tvořili jsme pak její malé podobizny – Moranky a plánovali slavnost vynášení Morany. Než nás nový virus zahnal do svých domovů, setkali jsme se ještě i s rodiči v krásné krajině u řeky Úslavy, abychom společnými silami vyrobili jednu velikou Moranu a tuhle nositelku smrti, nemoci a zmaru spálili a utopili. Spálili jsme s ní i své obavy a strachy, sepsané a nakreslené na papírky, ze kterých jsme Moraně vytvořili korále. Snad i díky tomu máme v této nejisté době v sobě víru, že všechno bude zase dobré, že životní síla je nesrovnatelně mocnější než strnulé energie nemoci.
